Konec prázdnin..?

Kašly, kašly. Kdybych se znovu nekoukla na stránky tý cestovní kanceláře..! Těšim se jak malá holka, no vážně! Jako na Vánoce! Ale ze všeho jsem nejraději, že se to vůbec stane. Vždyť jsme to už minulej tejden vzdali a dohodli se, že nikam nepojedeme. Hlavně kvůli mě: i když to co jsme vybrali bylo levný, pořád mi to přišlo moc. A pak to, že jsem si příliš pozdě zažádala o novou občanku. Emhm, kašly! Ale bylo mi to líto, protože se dovolená vybraná na doporučení známých zdála ideální a taky on se tam TAK těšil, vždyť ani nikdy nebyl u moře. A pak, jen tak náhodou se tam kouknu a bum - ten samej zájezd a o 1300,- levnější. Dostanu do tý doby občanku? Neprodají ho mezi tím? Ale všechno vyšlo. Kašly! Tedy, ne úplně všechno, protože jsem seděla v hospodě u otevřenýho okna, ale já se dám dohromady. Takže už jen týden a budeme ve španělsku. Výchd slunce nad mořem, plná penze (to kdyby bylo hnusně) a výlet do Barcelony. Zatímco jiným prádniny končí, mě , de facto, začaly. Hurá. Kašly, Emmm, EH, kašly, kašly, KAŠLY, kašly.

Důležité a falešné nesnáze

(Na tomto místě se měla nacházet moje velice osobní a velice depresivní zpověď, mapující můj život tak nudný, a stagnující, že není jediná věc či myšlenka o kterou bych se mohla podělit na blogu, kterou jsem napsala v sobotu kolem půlnoci. Byla však natolik skličující, že by náhodný čtemář mohl dojít k názoru, že by nade mnou měl někdo kvalifikovaný držet neustálý dohled, což, jak upřímně doufám, není nutné, a navíc jejím samotným sepsáním, formulováním svých myšlenek, rukou jako koncept pro tento blog jsem se dostatečně vybila a uklidnila a hodila pochyby za hlavu, čímž její publikování ztratilo smysl.)

Moje prázdniny...

Chcípnul mi pes.
Samou nudou jsem si propíchla uši.
Mladej prohlásil, že Velčovskýho holinky jsou hnusný.
Můj homme fatale si našel holku.
Máma nepoužívá antikoncepci.
Kéž by existovala jen slunečná nedělní odpoledne.

Naše Creamfields

Doopravdy by mě zajímalo, jestli na Creamfields Central Europe 2009 přijel někdo z větší dálky než já a Martin. Je moc hezký že to bylo jen 80 km do Vídně i do Bratislavy, jenže dokonce i do Pešti to bylo o takových 90 kilometrů blíž než do Hrobu.
Vstávali jsme v sedm hodin ráno abychom na místo dorazili kolem páté. Tomu ovšem předcházela šestihodinová cesta vlakem, přerušená pouze jednou, kdy jsme v Praze zjistili, že jsme si spletli vagon a museli se stěhovat. Naštěstí pro nás, protože do kupé se právě v Holešovicích snažila jedna paní nacpat svého obrovského psa a jiná paní svého obrovského manžela a neméně obrovské zavazadlo. Po cestě z Brna jsme z hrůzou sledovali přibližující se mraky a modlili se aby se Břeclavskému letišti vyhnuly. Jaké jsme měli štěstí, neboť třikrát se na nás hnala bouřka a třikrát se těšně před Břeclaví stočila a tak na sobotní Creamfields nespadl ani milimetr srážek.
Před nádražím v místě určení posedávaly hloučky tancechtivých lidí, kteří neměli tušení kudy se na letiště dostat. Slyšeli jsme hrůzyplné zvěsti o avizovaném autobuse, na který všichni čekali, a který se neměl k příjezdu. Rozhodli jsme se, že se vydáme po svých. Byli jsme překvapení jak mizernou mají Creamfields, jeden z nejslavnějších festivalů, reklamu. Pár plakátů anoncovalo Chinaski, jejichž vystoupení, tedy mimochodem, bylo součástí festivalu. Po cestě jsme potkali nejodpornější kostel jaký jsem kdy viděla a supermarket, kde jsem se občerstvili a převlékli. Protože počasí nám přálo, dorazili jsme na letiště upocení a ulepení.
Po tom plahočení, když už jsme vytáhli lístky, vrátila nás ostraha s tím, že do areálu nesmíme s jídlem a pitím. Představte si moje rozhořčení: chtěla jsem mě a mé drahé polovičce zajistit pohodlnou cestu tam i zpět, a abychom nestrádali, nakoupili jsme zásoby jídla a museli je všechny vyhodit: sušenky, láhev s energeťákem, osm rohlíků, párky a salám, pytlík jablek. Se štěstím si Martin propašoval svoje pistáciové oříšky. To byla ovšem poslední nepříjemnost. Sluníčko svítilo, lidí nebylo ani málo, ani moc, hudba báječná, pivo dobré, ceny světové (což je poněkud zavádějící termín). Několik hodin jsme korzovali po areálu, sem tam se zastavili u nějaké stage, párkrát se zavrtěli a šli dál. Zastavili jsme se až u hlavního open air podia, na Sarah Main, která, holka jedna zubatá, fakt uměla. Luccu jsme si nechali ujít s lehkým srdcem a vrátili se až v jedenáct abychom si zabrali hezká místečka na headlinery večera. Bylo jedenáct hodin, byli jsme už značně unavení. Kdykoliv jsem si jen na momentík odpočinula, získal někdo dojem, že je přede mnou místo a nacpal se tam. Paolo Mojo se mi zdál nekonečný, ale přesto jsme se nakonec našich zbožňovaných Above&Beyond, důvodu, proč jsme se sem táhli takovou dálku, dočkali. Samozřejmě to nebyl můj první živý koncert, přesto jsem nikdy předtím tolik netoužila aby viděli jak zvedám ruce a slyšeli jak pískám. Mohla jsem zpívat a nikdo to neslyšel. Poslední „On a good day“ a „Alone tonight“ jsem se cítila dojatá a DJs mi taky přišli „moved“. Když je vystřídal ATB, byli jsme s Martinem tak dehydrovaní, že jsme museli odejít. To už samozřejmě pomalu začínalo svítat. Pro někoho, kdo přijel třeba z Brna, pro někoho kdo byl na extázi nebo podobně, pro někoho kdo nevstával tak brzy, prosím, ale já, ačkoliv mám ATBho starý pecky ráda, jsem byla ráda, že sedím. Za námi se nějaký chlapec snažil nazout boty své dívce, která odpadla. Když vyšlo sluníčko, padla rosa a začala být zima. Snažili jsme se schovat v techno stanu, ale moje nožičky už nechtěly stát a sednou si se nezdálo bezpečné. Dali jsme si kávu za 38,- , ze které se mi udělalo špatně, a vyrazili na vlak.
Tentokrát jsme šťastnou náhodou narazili na festivalový autobus. Na záchodcích na Břeclavském nádraží, kde se Martin dal do řeči s „obsluhou“ a obdivoval její náročnou práci (čištění zubů 2,-), jsme se zkulturnili a v ECčku si zatáhli závěsy a trochu se prospali. Domů jsme dorazili unavení, vyhládlí a šťastní, že následující den je státní svátek a máme tak tím pádem víc času na rekonvalescenci.

No jo, no jo, dobrá, přiznávám (bez mučení?), že jsem to tady tak trochu zanedbala.
Čistá pravda je, že poslední dva týdny opravdu každý den přemýšlím o co bych se se světem podělila.
Většina vlastníků blogů pouze trpí iluzí že mají co říct. Miluju Edwarda Cullena, založím si blog i když už je jich na tohle téma milion. Možná by se při zakládání blogů měli provádět IQ testy.
A co já? Nemám koníčky o kterých bych se zmínila, nemám nějaké hluboké znalosti nějakého oboru o které bych se podělila, nemám problémy v posteli abych je musela řešit přes blog a nejsem těhotná a nechystám se spáchat sebevraždu a informace že se mi momentálně líbí křivohubej Milo Vertimiglia nikomu neprospěje.
Mám psát o sobě? To by mi šlo, jsem sebestředná bestie a o sobě a své psychické nevyrovnansti bych dokázala napsat knížku, ale koho to zajímá? Leda někoho z diplomem z psychologie a to jen proto že mu za to člověk zaplatí.
Zajímá někoho, že jsem snížila počet lžiček cukru v čaji z pěti na tři?
Zajímá někoho, že od té do by co studuju angličtinu se moje čeština rapidně zhoršila?
Zajímá někoho, že se mě vůbec nedotklo že Michael Jackson umřel?
Zajímá někoho, že podle mě se příspěvky na povodně k těm lidem vůbec nedostanou?

Zajímá někoho na internetu ta tragedie co se o víkendu stala příteli sestry mýho kluka?
Chtěla bych psát o tom, jak je zatračeně FAJN se připoutat když vás autem domu veze opilá kamarádka…

Filozofie tvorby pohádky

Já nejsem pohádkový typ.
Slovník cizích slov, ba ani chytré knihy povalující se v mém pokoji mi nedaly odpověď na otázku co to vlastně ta pohádka je a jaké má znaky. Zkusím to tedy nějak vymyslet sama, nic jiného mi nezbývá.
Když tak nad tím přemýšlím, vyvstane mi ponejprv Popelka, potom jakési kreslené porno, jež mě přinutilo bloumat nad smyslem Sněhurky a sedmi trpaslíků, které jsem kdysi objevila v šuplíku, posléze zelený zlobr a skončím u koček, myší, kanárků, psů a ostatních výdobytků firmy Disney a jí podobných. Nikdo mi nikdy pohádky nepředčítal, ani já jsem k nim příliš v knižní podobě netíhla. Z klasické české adaptace zmiňované dívky se ztraceným střevíčkem jsem si jako malá vzala jen ideu, že když jsou rodiče nespravedliví, je možné jim odmlouvat - nikdy předtím mě to nenapadlo. Z podobných příběhů vznikla nenávist k klasickým pohádkovým klišé dívka v nesnázích + švarný jinoch = šťastný zbytek života, zvlášť potom, co mě můj první princ vyměnil za prsatější spolužačku. Milovala jsem kreslené postavičky, které vymýšleli jak se navzájem zneškodnit. Nepohrdnu sebranou lidovou slovesností, kde se většinou oddělují části těl, popřípadě zabíjejí neviňátka.
Myš přelstí kočku, usekané končetiny vyspraví živá voda, černokněžník je zabit - dobro a láska vítězí nad zlem, vychytralý nad hlupákem. Pohádky, proti vší logice, končí vždy dobře. Budu kopírovat českého velikána J.C. když připomenu, že tento žánr děti, jimž je primárně určen, nijak nepřipravuje na život. Bylo, nebylo? Samozřejmě, že nebylo! Mám dojem, že ač lidé dob minulých vyprávěly příběhy o chudých děvečkách, které se vdají na hrad s nadějí, že je možná někdy potká něco podobného, dnes už je každému jasné, že nestačí sedět doma a doufat, že vás někdo zachrání. Oh, ano, nedávno jsem četla, že jakýsi šejkův syn pojal za ženu pokojskou, ovšem nutno dodat, že to zdaleka nebyla jeho žena jediná. Ženy si začínají uvědomovat své silnější postavení ve společnosti a pro pohádky přestává být prostor. Žena v penzi už ví, že každý princ se změní ve vrásčitého, bezvlasého, často obtloustlého staříka a lká nad jihoamerickou telenovelou - pohádkou. Třeba to pochopím časem.
Dalším podobným aspektem jsou zázračné proměny. Nafoukaná hloupá princezna nebo obhroublá štětka se stanou kultivovanými a inteligentními, šeredná je krásná, krásná je zelená, nesmrtelná smrtelná, to vše aby mohli odejít s hlavním hrdinou do slunce západu. Ze zkušenosti je ovšem zřejmé, že když je někdo blbec, zůstane jím. Zde by se dalo hovořit ještě o tom, že každý vidí jednu konkrétní osobu různě. Spolužačka vidí v chlapci zvícím zápasníka wrestlingu objekt tužeb s pouty a šlehačkou, jiná bys se ho nedotkala ani klackem. Zrovna tak despotický šéf může být v soukromí starostlivý a příjemný, jeho podřízení si to o něm nejspíš myslet nebudou. To už je ovšem věc jiná.
A co teprve záporné postavy? Spravedlnost? Setkali jste se snad s tím, že by záporáci vašeho života byli tak blbí a uřízli si, například, prsty u nohou? Nikoli - blbci jsou vychytralí a mají páky a nechce-li se člověk dostat do ještě větších nepříjemností, smíří se s tím, že existují. Proč mi to nikdo neřekl dřív, táži se? Velký rozdíl mezi pohádkou a skutečností je také ten, že zlé postavy jsou zlé jaksi od přírody, eventuálně je lze nějak vysvobodit. Ti skuteční nejsou draci, vodníci, hořící oka, jejichž jméno se neříká - jsou to lidé, často mají problémy sami se sebou a osvobodit od kletby by je mohli podle vašeho názoru leda konzultace s odborníkem. Navíc nejenže jsou velmi konkrétní, dokonce mají jmen víc, než tuší.
Tím se dostáváme k další věci. Klasické pohádky se hemží nadpřirozenými bytostmi. Babky kořenářky, oživlé loutky, zvířena i květena mluvící lidským hlasem, stejně jako oživlé nerosty, různé odrůdy víl, malí, velcí, obrovští. A teď jak se na to dívá dvacáté první století? Už fakt, že výše zmiňovaná a jim podobná stvoření se zdržují především v lesích možnost jejich existence rapidně snižuje. I dnes se vedou v patrnosti Nessie, Yetti, šedivý mužíčci s velkýma očima nebo Olgoj Chorchoj, ovšem má prognóza k nim není příznivá. Kde tedy lze spatřit něco napřirozeného? Možná máte barvité sny, možná trpíte halucinacemi z přepracování a jste přesvědčeni, že vás sponky na papír pomlouvají. Koš na odpadky vás může honit jenom po smaženici, při jejíž přípravě jste opomněli nahlédnout do příroční encyklopedie hub. Závěr: pokud parkovací hodiny mluví, jste sjetí, nebo nemocní.
Ptáte se jak by tedy v mých rukou dopadla moderní pohádka? Hrdina by byl týpek s krizí identity. Pravděpodobně by nehledal princeznu, nýbrž svalnatého zahradníka a pravidelně by prohlašoval ódy na život v antickém Řecku. Možná by měl ženu a bral antidepresiva. Třeba by začal chodit do gay baru, našel si přítele a jeho manželka by mu utekla. A všichni žili šťastně -- oh, fuj.
Pohádky vždycky ukazují jenom kousek života, úryvek, kdy se shodou nepravděpodobných okolností událo, že se hrdinové cítili šťastní. To mě na takových příbězích vytáčí nejvíc. Těžko doufat, že když se vám vyplní tajné přání, sen, najdete lásku, bude už všechno na věky věků pohoda. Nikolivěk.
Chápete? Ne, nemůžu napsat pohádku, když necítím, že by bylo na světě cokoliv co by stálo zato zvěčnit v idylickém světle, jaké pohádka vrhá na realitu. Je to vlastně tak, že pohádka realitu okleští a dívá se na ni jako osoba z jiné planety, která nemá s naší dobou nic společného, růžovými brýlemi. Těžko napsat pohádku, když nevěříte...